Místa s Hrabalem spojená

Brno - Židenice – místo Hrabalova narození
Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 jako Bohumil Kilián v Židenicích, jež jsou dnes městskou částí Brna. Jako nemanželský syn Marie Kiliánové strávil první tři roky života u babičky a dědečka - Kateřiny a Tomáše Kiliánových v domku č. 47 v Balbínově ulici.
„Domek, ve kterém jsem byl asi tři roky, se nacházel v Židenicích, poslední ulice stoupající prudce vzhůru. Pak už jen hřbitov, vinohrady, plecnikary stoupající na Hády....“
Z Nymburka, kam se přestěhovali rodiče – Maryška se 7. února 1916 provdala za Bohumila Hrabala a ten 26. prosince toho roku přijal Bohouška za vlastního – dojížděl k prarodičům do Židenic na prázdniny. Ač nerad, trávil tehdy rovněž čas nejen hramis vrstevníky v Židenicích, ale také nuceným doučováním ve vile svého strýce Bohuslava Kiliána v Obřanech.
„Každé prázniny jsem dva měsíce tady spal, dva měsíce chodili vojáci na cvičiště, dělníci do První brněnské z Líšně, pohřby. Tady za první tři roky svého života a potom každé prázdniny jsem si zamiloval ohně, fagule, které nesli zřízenci podle pohřebního vozu. a potom hřbitov, který večer v  noci zářil svíčkami a svítilnami na nebe...“
Do Židenic se vrátil ještě na jeden rok, když nastoupil do primy Prvního českého gymnázia v Brně (dnešní gymnázium na třídě Kapitána Jaroše, č. p. 14). Protože ale s pěti nedostatečnými nebyl způsobilý postoupit do dalšího ročníku, vzali ho rodiče do Nymburka, kde primu opakoval.
V dospělosti už Bohumil Hrabal Brno téměř nenavštěvoval, od počátku sedmdesátých let se však do něj vracel v časopiseckých rozhovorech a dalších textech. Dramatizace některých jeho děl uvedlo např. Divadlo Husa na provázku, Městské divadlo Brno ad. Velký prostor věnoval Brnu zejména v rukopisu Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny, napsaném v nemocnici v roce 1973 (vydáno 1998). Zachytil v něm především Brno svého dětství - Balbínku a Starou Osadu, kde byl pro všechny „Bohóšek Kiliánů", nedělní odpoledne s prarodiči v restauraci U Machů, fotbalová utkání S.K.Židenic a řadu svérázných postaviček tehdejší brněnské periférie. Brno je rovněž místem děje povídky Smrt pana baltisbergra, v níž autor popsal atmosféru Velké ceny na starém brněnském okruhu.
„V neděli děcka na Balbínce chodila svátečně oblečena. Jako by bylo Boží tělo, všecky ženské vycházely, družily se, oblečeny jako královny. Měly černé sukně a podle počasí, když bylo pěkně, jen halenky s rukávy a upnuté ke krku, na hlavě stříbrné šátky v prstech modlitební knížky, květiny. Tak kráčely do kostela až do Zábrdovic, do Brna.Tam, kde začíná za městem Cejl...“
Brno na svého rodáka nezapomnělo – je po něm pojmenovaná ulice v Židenicích, na jeho rodném domku je umístěna pamětní deska v Balbínově ulici má pomník. v roce 2003 mu byla in memoriam udělena pocta Osobnost městské části Brno – Židenice a čestné členství Společnosti pro vědu a umění v Brně.

Dobrovice – inspirace k Ostře sledovaným vlakům
v roce 1965 vychází v nakladatelství Československý spisovatel kniha Ostře sledované vlaky Bohumila Hrabala. Vzápětí – 24. září – dostává Cenu Československého spisovatele. Mezi čtenáři i u kritiky vzbudí nevelká novela obrovský zájem.

Jaké je ale pozadí vzniku tohoto díla?
Po násilném uzavření vysokých škol Němci v  listopadu 1939 vystřídal Bohumil Hrabal několik pracovních míst, aby nakonec zvolil povolání železničáře. Železnice byla i v nejistých válečných dobách jistotou. Vyzkoušel si dělnické profese a jako záškolák byl spolu s dalšími čtyřmi mladíky přidělen do železniční stanice Dobrovice. Tady je tehdy přednostou Alois Němeček, svědomitý, přísný, ale velmi hodný člověk, který tu vlastně ty hochy nepotřebuje, ani pro ně nemá práci, ale v podstatě je schovává a chrání před německým pracovním úřadem, aby nebyli nasazeni na nucené práce do Německa. a oni mu za dobu své služby na dobrovické stanici vyvedou nejeden kousek, dokonce je za jejich provinění potrestán zastavením služebního postupu. Pamatujete? – „...inspektorská zahrádka je v .....!“
Po absolvování kurzu pro výpravčí v Hradci Králové, kde měl velké problémy se složením teoretických testů, vykonal praktickou zkoušku a nastoupil jako výpravčí ve stanici Kostomlaty u Nymburka (dnes Kostomlaty nad Labem).
Zdá se, že jako výpravčí se Hrabal osvědčil. Široko daleko proslul i tím, že odbavoval vlaky hvízdáním na prsty. Sama smrt však vztáhla na Hrabala svoji studenou ruku bezprostředně před koncem války, kdy jako výpravčí sledoval všechny říšské vlaky, které jeho staničkou projížděly z východní fronty. Tehdy partyzáni vyhodili do povětří nákladní vlak na trati u Stratova a právě sloužící výpravčí v Kostomlatech Bohumil Hrabal byl rozzuřenými Němci málem zastřelen.
Po skončení války v květnu 1945 Hrabal ještě sloužil dva měsíce na dráze, ale pak dokončil studia na právnické fakultě. v březnu 1946 je promován doktorem obojího práva na Karlově univerzitě.
Právníkem se ale nestal. Pracoval v několika dělnických povoláních a po večerech psal „do šuplíku“. Tam se také objevila povídka Kain, posléze přepracovaná – vznikly Ostře sledované vlaky. Ty se sice odehrávají v železniční stanici Kostomlaty a rámec příběhu má předlohu právě v oné válečné události s vyhozeným vlakem do vzduchu, ale jednotlivé příhody v ději i postavy hlavních hrdinů čerpal autor především ze své praxe v Dobrovici. Především to byl dobrácký přednosta Alois Němeček, který v sousedství staniční budovy choval svoje holuby. Výpravčí Hubička, jenž se ve skutečnosti jmenoval František Hubač, nebyl ve skutečnosti oním záletníkem popsaným v Hrabalových textech, tím byl výpravčí Vojtěch Kraus, jehož milostné avantýry vrcholící přetržením přednostenského kanape či razítkování na zadeček slečny telegrafistky vstoupily do literatury. Hubička ale budoucímu spisovateli, když spolu sloužili, vyprávěl příhody ze své dlouholeté práce na dráze. Skutečná je rovněž návštěva inspektora Podaného. Reálný je dokonce i Miloš Hrma, jenž je vlastně spojením postav dvou záškoláků – HRabala a Miloše MAška. Svoje zážitky vypsal Hrabal i v povídkách Fádní stanice, Můj synáček a Chvála povolání.
Ostře sledované vlaky byly v roce 1966 zfilmovány režisérem Jiřím Menzelem. Pro natáčení byla zvolena železniční stanice v Loděnicích u Berouna a režisér si celý příběh pro filmovou podobu upravil. Film vzápětí získává Cenu Americké filmové akademie – Oscara jako nejlepší zahraniční film roku 1967.

Přijeďte se do Dobrovice podívat
Přijedete-li vlakem, od Mladé Boleslavi či od Nymburka, uvidíte železniční stanici takovou, na jaké před téměř sedmi desetiletími sloužil Bohumil Hrabal. Nádražní budova byla citlivě zrekonstruována a dokonce dostala v roce 2010 „zvláštní ocenění“ v soutěži Nejkrásnější nádraží České republiky.
V městečku samotném by měly vést kroky poutníka nejprve do informačního centra, kde kromě důležitých informací získá i hrabalovské pohlednice, záložky, letáčky a dokonce i otisky pověstných razítek z Ostře sledovaných vlaků. Fyzicky zdatnější mohou vyšlapat na sousední radniční věž, odkud jako na dlani uvidí celou Dobrovici, nedaleké nádražíčko, ale rovněž areál dobrovických muzeí. Ta jsou zaměřena na historii výroby cukru a dějiny města, v nichž má nezastupitelné místo i expozice „Bohumil Hrabal a historie železnice v Dobrovici“.

Kersko – klidné útočiště k psaní
v roce 1965 koupil Bohumil Hrabal na inzerát a na doporučení Adolfa Branalda v Kersku chatu s číslem 0274. Kersko znal, neboť sem již delší dobu jezdil s manželkou k několika přátelům – uchvátilo ho zejména sousedstvím s tokem Labe, které od dětství miloval, svým ponořením do lesa a klidem, který hledal pro své psaní.
„Můj muž byl z té lesní parcely na větvi. Nemohl se dočkat, až bude všecko sepsáno, až budou odevzdány klíče, jezdil autobusem tam k té parcele v lese, chodil sem a tam, šel i přes potůček, chodil očihovat borovice a břízy, stotřicetileté stromy, které budou jeho...“ /Proluky/
Původní dispozici chaty doplnil prosklenou přístavbou, kterou si z nostalgie vzpomínek na svoje železniční zaměstnání pojmenoval „hradlo“. Bylo to místo, kde rád pracoval. Nejraději ovšem psal, když to počasí dovolovalo, u stolku na zahradě.
Chatová osada i okolí se pro něj okamžitě staly zdrojem inspirace. Restaurace Hájenka a Domeček byly příležitostí k setkávání s lidmi, stejně jako řada společenských akcí pořádaných zdejšími zahrádkáři, tenisty, ale i jednotlivými chataři.
V polovině sedmdesátých let napsal pro zpravodajský občasník Naše Kersko text Historický a poetický průvodce Kerskem, v roce 1975 pak povídkovou knížku Slavnosti sněženek, jejichž filmové zpracování Jiřího Menzela „lesní městečko“ proslavilo. v Kersku ovšem napsal celou řadu svých děl.
Po srpnu 1968 a následující normalizaci, kdy se z Bohumila Hrabala stal „spisovatel v likvidaci“ - jeho knihy nesměly vycházet a byl perzekvován Státní bezpečností, se ukázalo, že koupě chaty v Kersku byla dobrou volbou, neboť tady, stranou veřejného dění, měl potřebné zázemí a relativní klid.
Pověstnými se staly Hrabalovy kočky, jichž měl na chatě celou řadu. Ostatně Večerníčky pro Casia o tom pojednávají. Za kočkami sem přijížděl až do samého konce života.
V květnu 1999 se v Kersku, konkrétně na zahradě lesního ateliéru Kuba, uskutečnilo setkání členů Klubu čtenářů Bohumila Hrabala a dalších obdivovatelů jeho díla, nazvané Hrabalovo Kersko. Sešlo se sto šedesát lidí – nikdo z nich tehdy netušil, že založili dlouholetou tradici této kulturně – společenské akce. v následujícím roce byla opatřena značkami turistická trasa Po místech, kzterá měl Bohumil Hrabal rád. v Lesním ateliéru Kuba se Hrabalovy knihy a upomínkové předměty slavného spisovatele připomínající staly vyhledávanými.

Kladno: „...moje pravá univerzita byla na Poldině huti“
v roce 1949 pracoval Bohumil Hrabal v Obchodních domech v Praze ve Vodičkově ulici. Jeho kolega v kanceláři, člověk křehké fyzické konstituce a otec dvou malých dětí, byl v rámci akce „70 000 úředníků do výroby“ určen k nástupu na brigádu do kladenských hutí. Bohumil Hrabal se dobrovolně přihlásil místo něho v  srpnu roku 1952 nastoupil do SONP Kladno, kde pracoval u martinských pecí. Přechodně je ubytován v barácích brigádníků v Dříni, raději pak ale dojíždí z Prahy. v srpnu 1952 si brigádu prodlužuje o dalších osmnáct měsíců. Desátého července 1952 ale utrpěl těžký úraz – vážné poranění hlavy, po němž následuje osm měsíců léčby. Lékařskou posudkovou komisí je 7. dubna 1953 uznán schopným pouze lehčí práce, dobrovolně se ale vrací do hutí. z tohoto prostředí napsal „do šuplíku“ prózy Jarmilka, Krásná Poldi a Skřivánci na niti.
V kladenských hutích se Bohumil Hrabal také seznámil s Vladimírem Boudníkem. Toho nezáživná „kancelářská práce“ v Kovoslužbě Praha, kde pracoval jako propagační grafik, nebavila a rozhodl se nastoupit na půlroční brigádu do kladenských hutí.
"...Při odjíždění na Kladno musel vstávat v půl čtvrté ráno, aby stihl nástup na směnu. Pracoval tam jako zámečník v  dopisech přátelům si na nic nestěžoval, spíše naopak, manuální práce mu vyhovovala… Někdy v létě toho roku (1950) měl autobus, kterým jel Boudník do práce, malou poruchu. Než byla odstraněna, většina cestujících vystoupila k osvěžující procházce. Boudník si všiml muže, který po celou dosavadní cestu s velkým zájmem četl objemnou knihu a i při výstupu z autobusu si ji bral na silnici s sebou. Oslovil ho, projevil zájem o titul i obsah knihy v zájemně se představili. Byl to JUDr. Bohumil Hrabal, toho času též brigádník na Poldině huti. Osudové setkání. Boudník ho okamžitě zasvětil do problémů explosionalismu a Hrabal se s ním začal přátelit..."
říjnu 1954 končí Bohumil Hrabal svůj pracovní poměr v SONP a nastupuje jako balič starého papíru v n. p. Sběrné suroviny ve Spálené ulici v Praze. O tom, co pro něj znamenala práce v kladenských hutích, napsal v knize Kdo jsem:
"...A přece! a je v mém životě údobí, které kdybych mohl, chtěl bych žít ještě jednou. Chtěl bych žít ty čtyři roky u martinských pecí na Kladně, protože teprve teď, když se sám na sebe mohu podívat jako na třetí osobu, jistím, že ta moje pravá univerzita byla na Poldině huti… Stal jsem se obyčejným člověkem, bez smokingu, bez kravaty… Teď, když se dívám na sebe jako na třetí osobu, opravdu jistím, že kdybych mohl ještě jednou žít v ybrat si z těch mých zaměstnání… tak nikoliv abych byl výpravčím v Kostomlatech u Nymburka, ale pomocný dělník na martinkách a denně viděl zářit nad branou Poldinku, medailonek krásné ženské hlavičky z profilu, jejíž kadeře jsou připálené třpytící se hvězdou..."

Praha: „Moje Libeň“
Tím, kdo Bohumila Hrabala přiměl k odchodu z Nymburka do Prahy byl jeho přítel Karel Marysko. v jednom ze svých dopisů mu z Prahy napsal: „Měl bys vytáhnout paty z Nymburka a pokusit se žít zde. Nymburk je morfium... je to tím, že se zde čas zastavil... Dnes je Nymburk mrtvola, utopenec, který se nadýmá časem, který se zde zastavil a boptná.“
Hrabal na to v pozdějším textu Proč píšu reagoval: a pak mi došlo, že ta moje léta učednická už skončila a že se teď musím sám sebe odstřihnout od pivovaru, že musím opustit čtyři pokoje a městečko, ve kterém se začal zastavovat ten můj čas... a odstěhoval jsem se do Libně...“
Do Prahy se odstěhoval v září 1948. Pracuje jako obchodní zástupce firmy Harry Klofanda, pak v Obchodních domech Praha. Po podnájmech v domě U Kamenného zvonu v  Jáchymově ulici č. 27 našel byt – bývalou kovářskou dílnu – v ulici Na Hrázi v Libni, č. p.326/24. Libeň, zdejší hospody včetně legendárního Automatu Svět a především lidé z předměstí ho okouzlili.
„Ta Libeň, ta stará Libeň se v mém životě zjevila jako záchranný pás. Musel jsem dát sbohem nymburskému pivovaru, městečku, ve kterém se zastavil můj čas, kdy jsem zůstal docela bezradně stát, kdy jsem nemnohl ani dopředu, ani nazpátek, kdy jsem jednoho dne zjistil, že tak, jak žiji, nelze žít dál. a tak jsem opustil krásný byt o čtyřech pokojích, vystřídal několik pražských pronájmů, bydlel jsem v ubikacích na Kladně, až jednoho dne mi řekla moje sestřenka Milada, že v Libni Na Hrázi je na dvoře prázdná cimra, bývalá kovárna, že za padesát korun by mi majitelka pronajala prázdný pokoj. a tak jsem jednoho dne let padesátých stál v tom prázdném pokoji, zatuchlém v onícím plísní, kde od stropu visela stahovačka. a já jsem hned věděl, že na tohle jsem čekal, že tady stojím jako malíř před napnutým čistým plátnem a že od té chvíle je jen a jen na mně, co si z toho pokoje udělám...“ /moje Libeň/
Přicházeli sem za ním jeho přátelé Vladimír Boudník, Egon Bondy, Zdeněk Bouše, Karel Marysko, bratři Stanislav v ladimír Vávrové, Jiří Šmoranc, Jiří Kolář, ze sousedství Jiřina a Josef Zumrovi. Pořádali zde pověstné a později i literárně zpracované „svatby v domě“. Tady se seznámil s Eliškou Plevovou, s níž se 8. prosince 1956 oženil.
Na jaře 1988 kvůli stavbě metra byla jedna strana ulice Na Hrázi včetně domu č. 24 zbořena. Hrabalovi se přestěhovali do Kobylis.
V asfaltu chodníku připomíná Hrabalův pobyt v Libni nevelká, ošlapaná pamětní deska s textem: NA TOMTO MÍSTĚ NA HRÁZI /VĚČNOSTI/ č. 24 žil v 50 – 70 létech 20. stol. spisovatel BOH. HRABAL.
Libeň se odrazila v Hrabalově tvorbě především v Příliš hlučné samotě, Něžném barbarovi, Svatbách v domě, Klubech poesie či v Automatu Svět.
V roce nedožitých devadesátých narozenin Bohumila Hrabala uspořádala městská část Praha 8 řadu vzpomínkových akcí pod názvem Hrabalova devadesátka.
K pětadevadesátým narozeninám uspořádal Úřad městské části Praha 8 výstavu Moje Libeň, k níž vydal stejnojmennou brožurku.
Nyní na webových stránkách Prahy 8 najdeme pouze jedinou stručnou zmínku: „Původní dům Na Hrázi 24 z r. 1888, kde také bydlel spisovatel Bohumil Hrabal. Dům byl odstraněn v r. 1988 v souvislosti s výstavbou metra. v těchto místech ( u dnešní stanice metra Palmovka) byla v roce 1990 k jeho poctě vytvořena tzv. Hrabalova zeď.“
Hrabalova zeď je ojedinělé pouliční výtvarné dílo akademické malířky Tatiany Svatošové. Na betonovou zeď severní stěny autobusového nádraží namalovala hrabalovské motivy – knihy, kočky, psací stroj, půllitry piva a figuru spisovatele. Prostranství, kde Hrabalova zeď stojí, bylo v roce 1999 pojmenováno Náměstí Bohumila Hrabala.

Nymburk „...šifra mého psaní“
v Nymburce Bohumil Hrabal strávil dětství a část mládí (1919 – 1947). i v dalších letech, kdy už bydlel v Praze, zajížděl do Nymburka na víkendy, a to až do roku 1970, kdy mu po předchozích úmrtích otce Francina (1966) a strýce Pepina (1967) umírá matka Marie.
Nymburk se stal významným inspiračním zdrojem pro jeho tvorbu – Ostře sledované vlaky, Městečko, kde se zastavil čas, Postřižiny, Krasosmutnění, Harlekýnovy milióny, Život bez smokingu, Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny, Historický a poetický průvodce, Proluky.
„Tisíce kilometrů, které jsem prochodil starým Nymburkem, to všechno, co jsem žil a prožil, je obsah nebo šifra mého psaní...“ /Domácí úkoly z pilnosti/
Nymburští na svého spisovatele nezapomněli. Ustavili Klub čtenářů Bohumila Hrabala, založili Muzeum Bohumila Hrabala a Literární kabinet Bohumila Hrabala. v nymburském pivovaru odhalili 21. června 1997 pamětní desku: „V letech 1919 – 1947 žil v nymburském pivovaru spisovatel Bohumil Hrabal.“ Je na ní i motto s přáním spisovatele: „Já žádnou desku nechci, ale když, tak jen ve výšce kam čůrají psi.“ Jeho přání bylo splněno.
Z Nymburka do Kerska vede po pravém labském břehu cyklostezka s jeho jménem, na jejímž začátku, nedaleko rodinné vily zvané Hrabalka, je odpočinkové místo U tří Hrabalových koček - dílo sochaře Michala Járy. Stejný sochař vytvořil i dřevěnou sochu Bohumila Hrabala sedícího na lavičce uprostřed náměstí.
Nymburští ochotníci nastudovali v posledních letech řadu hrabalovských incenací: Městečko u vody (dramatizace a režie Jan Řehounek – 1998), muzikál Postřižiny (dramatizace Jan Jelínek, režie Adolf Toman – 2002), Postřižiny (dramatizace Jan Řehounek, režie Jiří Černý – 2003), Nymburský je nymburský (dramatizace Jan Řehounek – 2004), Morytát o Bohumilu Hrabalovi (dramatizace Jan Řehounek – 2005), Obsluhoval jsem anglického krále (dramatizace Ivo Krobot, režie Adolf Toman – 2006), Schizofrenické evangelium (2008), Ostře sledované vlaky (2009), Slavnosti sněženek (dramatizace a režie Vít Špinka – 2010), Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny (dramatizace a režie Vít Špinka – 2012), Chcete vidět Zlatou Prahu? (dramatizace Jan Řehounek, režie Vít Špinka – 2013).

Polná – místo Hrabalova divadelního festivalu
Budoucí spisovatel Bohumil Hrabal do Polné přišel poprvé s maminkou Marií Kiliánovou ještě jako nemanželský syn Bohumil Kilián, ale vrátil se k prarodičům do Židenic. v Polné se Maryška 7. února 1916 vdala za Františka Hrabala, který 26. prosince toho roku přijal Bohouška za svého a přestěhoval ho do Polné. Rodina bydlela nejprve v podnájmu v domě č. 130 v Poděbradově ulici u Antonína Marase, kde se 25. září 1917 narodil Bohouškův bratr Břetislav Hrabal, poté se přestěhovali do služebního bytu v pivovaru.
Maryška Hrabalová byla velmi společenská a brzy si v Polné našla přátele. Především to byla její láska k divadlu, která ji sblížila se zdejšími ochotníky. „Zejména to byli manželé Zapletalovi, hlavní protagonisté divadelního spolku Jiří Poděbradský,“ říká polenský historiograf Jan Prchal. „Tiskař Bedřich Zapletal byl v roce 1906 zvolen jednatelem spolku v  období 1899 až 1918 účinkoval třiapadesátkrát. Jeho manželka Emanuela sehrála ve stejném období čtyřicet jedno představení a několikrát se na divadelních prknech objevil i jejich syn Jan Zapletal. v posledním válečném roce nastalo v kulturním dění všeobecné oživení, a to i u polenských ochotníků. Během roku nazkoušeli sedm divadelních her, kterými se představili na deseti večerech. a právě v tomto období se uplatňuje herecký talent Maryšky Hrabalové, která dostává příležitost zahrát si téměř ve všech představeních, které Polenští hráli v hostinci U Slovana na Husově náměstí. Po jejím boku hraje několikrát i Francin.“
Když 16. května 1918, s reprízami 20. a 26. května, uvedli polenští ochotníci jako slavnostní představení k padesátému výročí založení Národního divadla v Praze Jiráskovu Vojnarku, zahrál si po boku „tetičky“ Emanuely Zapletalové, v hlavní roli, i čtyřletý Bohoušek Hrabal pětiletého Jeníka Vojnara. Ve stejné inscenaci hrál Francin Hrabal roli muzikanta Brožka.
Pravděpodobně v červenci 1919 se Hrabalovi stěhují z Polné do Nymburka, kde František dostává místo správce pivovaru.
Přátelská pouta s polenskými ochotníky však zpřetrhána nejsou. Svědčí o tom korespondence i další divadelní kontakty.
První dopis „Slavnému Ochotnickému spolku Jiří Poděbradský“ píše Maryška krátce po přestěhování - 6. srpna 1919: „Mnoho a mnoho srdečných pozdravů v zpomínek z našeho nového působiště! Současně děkujeme za krásnou kytici, kterou jsme od Vás, velectění, na rozloučenou dostali. Jak mile nás tato překvapila, jak těžko vypsati z dojmu, který na nás učinilo toto jemné rozloučení, zanechá trvalé vzpomínky na Váš milý spolek, k němuž jsme oba s láskou lnuli. Vždyť okamžiky ve Vašem středu strávené, náleží k těm nejpěknějším, které jsme v Polné zažili. Ve Vašem dalším podnikání přejeme mnoho zdaru a těšíme se, že zase alespoň na okamžik zúčastníme se těch radostí, které jsou tak blízké Vám jako nám. Na zdar! Vám zcela oddaní Hrabalovi.“
V roce 1924 hostuje 30. března Marie Hrabalová v Polné v představení Geysir v roli vychovatelky Loly (ve stejné roli si přesně o rok později - 29. března - zahrála i v hálkovské inscenaci), v roce 1925 hostuje opět ve hře Náměsíčný, s níž se soubor Jiří Poděbradský zúčastnil soutěže ochotnických spolků v Jihlavě a získal první cenu. v roce 1929 hostoval nymburský spolek Hálek 13. a 14. července v Polné. v dobovém zápisu v „pamětní knize města Polná” se dočítáme: „13. a 14. července pozvali si ochotníci divadlo ochotnické z Nymburka (kdež hráli také p. Hrabal a pí. Hrabalová, býv. účetní pivovaru). Byl tu dáván kus Souboj lásky. Vybráno bylo 2 214 K. Ježto hostili obědem, večeří v ečírkem nymburské hosty, byl deficit 27.5 K.” Podle hálkovských záznamů ale v Polné hráli Souboj lásky jen 13. července, v den následující frašku Františka Arnolda To neznáte Hadimršku.
Při svých cestách na Moravu často Bohumil Hrabal Polnou navštěvoval, naposledy v roce 1986.
Ve svých padesáti letech byl nedobrovolně znovu na krátký čas s Polnou „spojen“… v roce 1964 podal na Hrabala stížnost František Pešák z Polné, syn korunního svědka Petra Pešáka z procesu s Leopoldem Hilsnerem, za „ostouzení a napadání občanské cti mého otce…“ v Hrabalově povídce Morytát o zavraždění Anežky Hrůzové. Hrabal si s Pešákem vyměnil několik dopisů, kauza měla soudní dohru a slavný spisovatel se Františku Pešákovi musel veřejně omluvit.

Hrabalova ostře sledovaná Polná
Na počest spisovatele Bohumila Hrabala pořádá od roku 2006 místní ochotnický soubor Duha divadelní festival Hrabalova ostře sledovaná Polná. Záměrem pořadatelů je nabídnout polenským divákům výběr kvalitních divadelních představení zejména amatérské provenience, a to včetně dramatizací vzniklých na základě Hrabalova literárního odkazu.
Při zahájení druhého ročníku přednesl nymburský spisovatel Jan Řehounek za Klub čtenářů Bohumila Hrabala „pábitelský“ projev, v němž vysvětlil, že do historie Polné vstoupil daleko více než Bohumil Hrabal strýc Pepin v yzval Polenské, aby strýci Pepinovi odhalili na náměstí pomník.
Poleňáci to vzali doslovně a sochu strýce Pepina skutečně odhalili. Nikoliv na náměstí, stojí v divadle, zato je v nadživotní velikosti a stal se maskotem divadelní přehlídky.

Kostomlaty nad Labem - místo zrození Ostře sledovaných vlaků

Hrabalovy ostře sledované Kostomlaty
„Je mi velkou ctí, že vás mohu přivítat na dosud nevýznamném a téměř zapomenutém nádraží v Kostomlatech. Říkám - dosud - záměrně, neboť tímto okamžikem se vše změní a železniční stanice Kostomlaty nad Labem vstoupí podruhé do historie.
Poprvé to bylo v roce 1965, kdy vyšla kniha Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky, následně pak v roce 1966, kdy toto dílo, odehrávající se v Kostomlatech, převedl do filmové podoby Jiří Menzel. Jenže film začal být spojován se stanicí v Loděnicích, kde byl natočen, a Kostomlaty opět upadly v zapomnění. Dnes, jak s oblibou pan Hrabal říkal, se nemožné stane skutkem. Na staniční budově v Kostomlatech se zaskví pamětní deska Bohumilu Hrabalovi a jeho Ostře sledovaným vlakům. Od teď budou cestující z vlaků vyhlížet, aby tuto desku uviděli, a do Kostomlat se začnou sjíždět milovníci Hrabala a železnice. Konečně vy všichni, kteří jste dnes přijali naše pozvání, jste toho živým důkazem.“
Tak zahájil slavnost odhalení pamětní desky Bohumilu Hrabalovi a jeho Ostře sledovaným vlakům v železniční stanici Kostomlaty nad Labem předseda Klubu čtenářů Bohumila Hrabala Jan Řehounek.
Tolik lidí – odhadem tak tři sta - se v Kostomlatech už dlouho nesešlo. Nádražíčko se zcela zaplnilo - volné zůstaly pouze průjezdné koleje. a to ještě další přijeli speciálně vypraveným Polabským motoráčkem. Vítaly je „hospodské“ písně – takové by se Bohumilu Hrabalovi líbily – v podání dua Kamil Uher (harmonika) a Zdeněk Baštecký (vozembouch), u ještě zahalené desky stáli čestnou stráž příslušníci klubu vojenské historie.
S úvodním slovem vystoupili člen představenstva a. s. České dráhy Dr. Roman Štěrba, hejtman Středočeského kraje ing. Miloš Petera a starostka obce Kostomlaty ing. Romana Hradilová. O tom, jak se myšlenka „proslavení kostomlatského nádraží“ rodila, hovořil ing. Karel Otava. Po slavnostní fanfáře zatroubené hornistkami Kristýnou Pecháčkovou a Zuzanou Vaněčkovou odhalila pamětní desku paní starostka Hradilová.
Následně se perón stal improvizovaným divadelním jevištěm – členové divadelního spolku Hálek z Nymburka pod vedením Vítka Špinky sehráli několik scén ze své dramatizace Ostře sledovaných vlaků.
Následovalo otevření „koutu Bohumila Hrabala“ v čekárně, jemuž mezi historickými rekvizitami staniční kanceláře – trezorem, kolíčkovou ústřednou, pákovým stavědlem a jarmarou s lucernami – dominuje nefalšované přednostenské kanape. Panely na zdi informují o působení Bohumila Hrabala v roli výpravčího ve zdejší stanici.
Aby kanape dostálo svému dějinnému významu, ujal se Karel Otava role pana výpravčího Hubičky a knihovnice Lenka Michálková nastavila jako pokladní Zdenička své „pozadí“ pro razítko, které s podobou Miloše Hrmy bylo pro tuto příležitost vyrobeno.
Na zadeček ovšem razítko posloužilo až poté, co si všichni zájemci nechali orazítkovat pěkný pamětní list.
Byla také vyhodnocena výtvarná soutěž dětí na téma Ostře sledované vlaky. Vítězi se stali Jan Čemus a David Veselík ze 7. třídy s trojrozměrným modelem nádraží v laku, cenu za nejoriginálnější dílo obdržel rovněž sedmák Vítězslav Macháček za maňáska – pana výpravčího Hubičku.
Odpoledne bylo ukončeno odjezdem herecké družiny a zbytku účastníků rychlíkem R 949 „Bohumil Hrabal“. Ten tady zastavil mimořádně, jen k této příležitosti. Symbolicky ho vypravil výpravčí Hubička v podání hálkovského herce Milana Kubáta (kostomlatského občana).

Jak to bylo s pamětní deskou
Vše začalo v pondělí 13. prosince 2004, kdy byla z iniciativy výpravčího a člena Klubu čtenářů Bohumila Hrabala Václava Pokorného odhalena pamětní deska Bohumilu Hrabalovi v železniční stanici Dobrovice. Již tehdy bylo vysloveno přání odhalit desku i ve stanici Kostomlaty.
V průběhu dalších let bylo ze strany Českých drah několikrát deklarováno, že staniční budova v Kostomlatech projde rekonstrukcí. Politickými hrátkami se střídáním šéfů na drahách k tomu bohužel nedošlo.
Když se v Nymburce začalo mluvit o přípravách oslav stého výročí narození Bohumila Hrabala, napsal předseda Klubu čtenářů Bohumila Hrabala Jan Řehounek na České dráhy, že by nebylo důstojné dávat pamětní desku na oprýskanou fasádu, a tedy by bylo nanejvíc žádoucí s opravou nádraží pohnout. Protože se opět nic nedělo, obrátil se na ing. Karla Otavu, celoživotního prosazovatele pozitivních věcí na železnici, nyní poradce na Správě železniční dopravní cesty, s prosbou o postrčení na příslušných místech.
A jak bylo již s radostí konstatováno, neuvěřitelné se stalo skutkem: budova železniční stanice v Kostomlatech nakonec prošla částečnou rekonstrukcí – byla kompetně zrekonstruována střední část objektu (pro zavěšení desky) včetně oken, perón a záchody. Podle slibu z nejvyšších drážních míst se má v rekonstrukci pokračovat na jaře 2015. Doufejme, že se s novým ministrem dopravy zase nezmění příslušní náměstci, kteří do toho mají co mluvit.
Při veřejném čtení z Ostře sledovaných vlaků 3. dubna 2014 v Kostomlatech vznikla místní občanská iniciativa pod vedením knihovnice Lenky Michálkové, která přesvědčila starostku a zastupitelstvo, aby byla z obecního rozpočtu zaplacena výroba pamětní desky. Zároveň děvčata z knihovny připravila texty a nechala vytvořit informační tabuli do čekárny.
Ve spolupráci Lenky Michálkové, Jana Řehounka, nové starostky Romany Hradilové, Karla Otavy a dalších lidí byl přichystán program, vyřízeny všechny potřebné formality, vybaven „kout Bohumila Hrabala“ v čekárně – historické kanape iniciativně dodal šéfredaktor Železničního obzoru Michal Mareš.
No v  sobotu 6. prosince konečně došlo ke slavnosti s odhalením pamětní desky Bohumilu Hrabalovi a jeho Ostře sledovaným vlakům.

„Hrabal je lepší spisovatel, nežli byl výpravčí.“
Bohumil Hrabal a Kostomlaty
Psal se rok 1940 a student, kterého Němci tím, že zavřeli vysoké školy, zachránili před propadnutím, se kterým měl už dvojité zkušenosti z reálky, aby se vyhnul totálnímu nasazení v Říši, stává se skladníkem Spotřebního v ýrobního družstva železničních zaměstnanců v Nymburce. Jenže ani to protektorátní pracovní úřad neuspokojilo, a tak 10. března 1942 přechází do činné služby jako pomocný traťový dělník v železniční stanici Nymburk hlavní nádraží a po čase i ve stanici Kostomlaty nad Labem, natírá dřevěný plot v nymburské stranici, podbíjí kolejnice, šlape drezínu traťmistrovi... v prosinci 1943 se přihlašuje do kursu výpravčích v Hradci Králové. Po čtyřech měsících je jmenován elévem protektorátních drah neboli úřednickým čekatelem služební třídy II a spolu s dalšími čtyřmi mladíky, mezi nimiž je i jeho kamarád z Drahelic Miloš Mašek, je poslán jako záškolák do stanice Dobrovice. Tady se seznámil s přednostou Aloisem Němečkem, jenž chová vedle stanice holuby, výpravčími Vojtěchem Krausem a Františkem Hubačem a také s vrchním inspektorem Jindřichem Chmelcem. Pátého října 1944 složil teoretickou zkoušku v Hradci Králové a byl přidělen do železniční stanice Kostomlaty nad Labem.
Osmého prosince 1944 přijíždí do Kostomlat zkušební komise s již zmíněným obávaným inspektorem Chmelcem. Ten se budoucího výpravčího Hrabala zeptal, jak zjistí, že se ke stanici blíží vlak. Očima, odpověděl. Správně. a kdyby byla mlha? položil záludnou otázku inspektor. a Hrabal v parádní uniformě vyndal z kapsy bílý kapesník, položil jej vedle kolejnice, poklekl na koleno, položil ucho na kolejnici, chvíli naslouchal a pak inspektorovi odpověděl: Vlak číslo osm set čtyři projel právě Kamenným Zbožím. a inspektor Chmelec se vyděsil a řekl: Ve kterých předpisech jste to četl? a on odpověděl, že to viděl v americkém filmu – ve westernu s Gary Cooperem jako stopařem v hlavní úloze, který takhle zjišťoval, zda se blíží indiáni na mustanzích nebo kde je stádo buvolů. a Chmelec ho pochválil a řekl komisi, že z něj bude dobrý výpravčí, protože je háklivý na uniformu.
A dobrý výpravčí z něho byl, dokonce vyhlášený, protože když zastavovaly vlaky v Kostomlatech, cestující stahovali okénka, aby viděli na vlastní oči a ukázali i dětem toho výpravčího, který chodí v uniformě bos v ypravuje vlaky pískáním na prsty. a protože přes Kostomlaty jezdily německé ostře sledované vlaky přepravující vojenské transporty v  sousedním Stratově vyhodili odbojáři z Lysé nad Labem do povětří takový ostře sledovaný muniční vlak, velitel SS mu přiložil pistoli ke spánku a chtěl ho zastřelit.
A ta láska k železničnímu povolání v šechny ty historky s holoubky pana přednosty, s Milošem Maškem, jehož jméno a jméno Hrabalovo dalo vzniknout literárnímu hrdinovi – Hr abal a Ma šek: Miloš Hrma, historky s přetrženým kanapem a razítkováním zadečku slečny Zdeničky i ta pistole u spánku, to vše se zapsalo do paměti budoucího spisovatele, aby to později vetknul do povídky Kain a do vyprávění Fádní stanice a Dům, který se osvěžoval bleskem, aby to všechno v roce 1965 svojí geniální fantazií přetavil do Ostře sledovaných vlaků. To všechno proto, aby Kostomlaty nad Labem vstoupily do světové literatury.
A když už tam vstoupily a dobrovický pan přednosta Alois Němeček přečetl Ostře sledované vlaky, řekl na adresu svého někdejšího záškoláka: Ale ten Hrabal je lepší spisovatel nežli byl výpravčí!

Jediná pamětnice
Paní Helena Červená z Kostomlat je ve svých devadesáti letech, na něž mimochodem vůbec nevypadá, již jediná, kdo pamatuje Bohumila Hrabala jako výpravčího na zdejším nádraží.
„Jezdila jsem tehdy, ke konci války, denně do Prahy – byla jsem totálně nasazená v továrně JAWA na Pankráci. Odjížděla jsem ráno ve čtyři hodiny v racela se večer, takže jsem toho doma moc nepobyla.
Výpravčího Hrabala jsem pochopitelně vídala – ve slušivé uniformě s pláštěnkou v čepici francouzského typu s dýnkem. Prodával mi jízdenky, vypravoval vlaky. Blíž jsme se ale neznali. Ostatně uniformy mě nikdy neimponovaly.
Když jsem pak po letech viděla film Ostře sledované vlaky, vybavilo se mi, že jsem ho také vídala, jak ve stanici jednal s paní hraběnkou Černínovou a s mladou komtesou o vykládání z vagónů či nakládce cukrové řepy, která se sem z polí svážela. Přijížděly sem na koních ze dvora Šibice, který jim patřil.
K nějakým těm excesům pana výpravčího mohu jen říci, že se o nich ve vsi vypravovalo. Třeba mezi ženskými při draní peří. Že klekal do kolejiště a přikládal ucho na kolejnice a poslouchal, jestli už se blíží vlak. Anebo o tom razítkování zadečku slečny pokladní. Oživilo se to po uvedení filmu, ale teď už to upadá v zapomenutí,“ vypráví paní Červená.
„Ale ten film mám moc ráda,“ dodává.

Hrabalovské instituce

Vlastivědné muzeum Nymburk
Klub čtenářů Bohumila Hrabala
Literární kabinet Bohumila Hrabala
Hrabalovo Kersko
Lesní ateliér Kuba
Městská knihovna v Nymburce
Postřižinský pivovar
Via Hrabal
Gymnázium Nymburk

Kalendárium akcí

Není naplánována žádna akce

• pro pořadatele akcí

Aktuality

08.02. 2017
Bohumil Hrabal známý a neznámý
Kniha Bohumil Hrabal známý a neznámý představuje neznámé texty z pera světoznámého spisovatele...

06.02. 2017
Hrabalovské studie k nahlédnutí
Plné verze Hrabalovských studií k nahlédnutí. Autoři jsou nejen organizátoři konference 2017 -...

30.01. 2017
20. výročí úmrtí spisovatele Bohumila Hrabala v knihovně
Dne 3. února 2017 si připomínáme 20. výročí úmrtí spisovatele Bohumila Hrabala Čestné...

24.03. 2015
Zastávka v Kostomlatech - pro razítko a pamětní list
Cestující na trati Nymburk – Praha Masarykovo nádraží, kteří by si chtěli prohlédnout pamětní desku...

• všechny aktuality